Seznámení s Yogobélií část 3.

15. května 2015 v 23:33 | Lea |  Yogobélie (Lea)
Čauko!
(Mám se krásně, děkuji za optání.)
Líbí se vám tahle povídka? Docela mě ji baví psát. :)
Jezte sušenky! (Je to zdravé!)


Jdu směrem na východ. Pořád sleduji svůj stín, zvětšuje se a tmavuje. Krajina kolem také potemněla a já se začínám cítit poněkud osamělá.
Když už skoro nevidím na krok, dojdu k jednomu vysokému stromu, kolem kterého rostlo pár keřů. Cítím se vyčerpaná, unavená a hlavně příšerně hladová. Mezitím co se snažím v leže najít tu správnou pozici, nastala už téměř naprostá tma. Tu se ale zvedám a zamračeně mžourám kolem sebe. Jsem zvyklá spát s něčím měkkým pod hlavou a zem byla až příliš tvrdá.
Vstanu tedy a trhám několik trsů trávy a házím je na místo, kde budu mít hlavu. Bohužel si musím přes tu hromádku trávy přehodit svoji mikinu, jinak by mě moc škrábala do obličeje.
Konečně ležím a přichází vytoužený spánek. Těsně předtím sleduji oblohu. Je úplně vymetená a její hvězdy nádherně svítí. Jsou určitě mnohem blíže, než u nás. Zahlédnu měsíc, pak druhý, potom další.. už skoro spím, když jsem jich napočítala šest. Šest zářivých měsíců.
Probouzím se s pocitem, že pokud něco rychle nesním, tak umřu. Vstávám co nejrychleji to mé tělo dokáže a rozhlížím se kolem. Neviděla jsem žádný keř s bobulemi, ale kolem už létalo pár sladkostí. Možná, že kdybych jednu z nich ulovila, byla by to dobrá snídaně.
Mezitím, co se plazím trávou mezi keři k jednomu vanilkovýmu pudinku, všímám si rosy. Je téměř v plynném stavu a nelepí se vám na tělo. Je cítit ještě víc po žvýkačkách a já su uvědomuju, že jsem tou vůní určitě celá nasáklá. Vždyť jsem v tom spala celou noc! Spousta lidí by za to asi byla ráda (Možná by to byla skvělá, přírodní voňavka. A kolik by se za ni vydělalo?) ale já ne.
Skáču a chytám tu otravnou misku s tak cenným jídlem. Chvíli se mi zmítá v rukou, ale ochabává. Křidélka sebou pak už jen slabě škubou a pak mizí. Roztřepou se mi ruce, až jsem se bojím, že to upustím. Hlad jr ale silnější. Otírám si prsty do trička a pak začínám pudink nabírat palcem a ukazováčkem. Nakonec misku vylízávám a odhazuji. Pořád mám hlad, ale už je to lepší.
Jak že se to říká? Žízeň je převlečený hlad. Nebo tak nějak. V žaludku mi teskně zakručí a já se vydávám tam, odkud vidím vylétávat nějaké jídlo. Teda obyvatele této země. Musí něco pít, ne?
Po nějaké době začínám unaveně přemýšlet, zda něco ty potvory pijí. Mrzutě jsem si vzpomněla na mikinu zapomenutou pod korunou jednoho z těch stromů. Co když umrznu?
Mám pocit, že umírám žízní. Sakra už, co když tady nepotřebují vodu? Už ztrácím víru, když zahlédnu třpyt na hladině vody. Něco k pití! Skoro jsem si představila, jak lidé ve filmech poskočí radostí a vyběhnout k tomuto záchranému toku. Ve skutečnosti se ale belhám jako nějaká zombie s bolavými klouby.
Dávám si pozor, abych se nenamočila. Nabírám vodu do dlaní a očekávám, že bude chutnat třeba po citrónu, čokoládě nebo něčem podobným. Je však chladná, docela bez chuti. Možná byla jen měkčí a trošku sladší.
Když jsem se trošku osvěžila, vydala jsem se dál na východ. Bylo již dávno po poledni a já zase byla celá hlady bez sebe.
"Proč se mi straníte? Nejdřív jste se mě nemohli nabažit." Mumlám si sama pro sebe nevraživě sleduji ty vzdálené body, které se rýsovaly na obloze. Mám pocit, že to byly hejna skleniček s mlékem, jogurtů, nebo něčeho, co mám fakt ráda. Vyrážím ze sebe tichý povzdech a putoji dál a dál. Můžu svůj příběh nazvat "Debilní výprava aneb cesta tam a zpátky" ale s tím rozdílem, že já se už zpátky nevrátím.
Už je temný večer a já se loudám tenoučkou cestičkou mezi vysokou trávou. Oblečení mám špinavé, nohy bolavé a v očích mě štípe pyl ze zdejších travin. Obyčejně na pyl alergická nejsem, ale tady bylo jiné rostlinstvo, na které můj organismus není zvyklý.
Za ustavičného pšíkání jsem v dálce zahlédla světélko. Zableskla ve mně kapka naděje a vyschlé hrdlo se mi zárověň stáhlo strachy. Nevyprávěly nějaké pohádky o opuštěných chaloupkách?
"Tohle je jen vesnice, jen vesnice," uklidňuji se, ale na odvaze mi to nepřidává. Loudám se pořád stejným tempem, jen teď tiše mžourám do světel vesnice a mám stále větší hlad.
Nikdo si mě nevšímá, jak se tak pokradmu plížím k jedněm dveřím chaloupky. Záclony byly zatažené, dveře naprosto pevně zamčené. K tomuto domu mě ale lákalo hned několik věcí. Zaprvé byl jeden z největších, a zadruhé to u něj krásně vonělo. Sevřel se mi žaludek hlady a pokradmu zakručel. Olizuji si své suché, popraskané rty a váhavě zvedám svoji ruku.
Zaklepu.
Bylo to tak tiché, tak nepatrné, ale prořízlo to zdejší vzduch jako jiskra požáru. Stojím tupě na místě, neschopna pohybu. Slyším kroky, nejdřív vzdálené, ale stále zřetelnější. Srdce mi poskočilo při každém úderu bot o dřevěnou podlahu.
"Kdo je tam?" zeptal se někdo neznámý a já pocítila, jak se mi klepou kolena. Najednou se cítím tak vysílená, tak bezmocná a zranitelná.
"J-j-j-já." Vykoktám tiše a najednou svět kolem zčerná. Tesně předtím, než jsem omdlela (alespoň, za to jsem to považovala) zahlédla jsem ty boty, které ke mně přišly. Otevřeli dveře?
To bylo ale to poslední, co jsem viděla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ajdy Ajdy | 19. května 2015 v 7:34 | Reagovat

Ouu.. Koukej rychle napsat další kapitolu nebo se zblázním.. to je horší než tv.. "Vítězem se stává.. To
uvidíte po reklamě!"
Super^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama