9. kapitola

18. května 2015 v 15:09 | Ajdy |  Yogobélie - místo všeho (Ajdy)
Čauko..
Tady Ajdy a se mnou 9. kapitola..
Koment prosím :P
*žebračka forever*


"Cože?! My budeme cestovat v pračce?!" zeptám se ho udiveně až se zastavím.
"No.. jo. Přesně to budeme dělat" odpoví mi aniž by se ohlédl.
Udiveně pokrčím rameny a vydám se za ním. A pak mě to napadne. Už jako malé se mi stávalo, že se mi v pračce ztrácely ponožky. Třeba se taky teleportovávaly do jiné dimenze. Ale dost o tom pochybuju. Doběhnu tu nadšenou výpravu, která se hodlá vpadnout do mého obyčejného světa. Do obyčejného světa ve kterém se mám učit magii. No co aspoň si k tomu dám svůj oblíbený pohár. Kdybych nevěděla, že to Elis neumí, řekla bych, že mi také čte myšlenky, protože se zeptala: "Máte tam zmrzlinové poháry? Víš, bude se mi po nich stýskat. Karamelový pohár..mmmm"
"Vy tady máte poháry?" vydechnu překvapeně.
"Samozřejmně" zazubí se na mě Dean.
"No promiň" ohradím se dotčeně. Jak má člověk vědět, že v magické dimenzi jsou tak normální věci jako zmrzlinový pohár?
Konečně dorazíme před tu koupelnu a vejdeme. Je v ní Gernej, mí rodiče a dvorní kouzelnice. Dvorní kouzelnice je dáma nápadně podobná Dolores Umbridgeové z Harryho Pottera. Ale ne, fakt. Ztrestat toho kdo vymyslel růžové mašle do vlasů! Moje matka, žena s havraními vlasy, plnými rty a štíhlou postavou, jejíž snad jedinou vadou na kráse je lehce pihovatý obličej, se na mě usměje. Úsměv jí oplatím. Přijde mi normální, nestrojená a ne tak dokonalá jako tady všichni jsou. Řekla bych, že právě to z ní dělá dokonalou.. Nelogické, já vím. Muž, který budí respekt při prvním pohledu, je můj otec. Za ten měsíc co tu jsem, jsem se mu nijak nepřiblížila. Upřímně, já se ho bojím! Je to divné, bát se vlastního otce, ale když jsem ho poznala až po šestnácti letech své existence.. Myslím, že na to mám právo, no ne?
"Ták dětičky! Uršitě uš se těšíte aš Vás odsud pošleme do jiné dimnse, še?" spustí ta šišlající čarobába svým přesladkým hlasem při kterém mi tuhne krev v žilách.
Jo, už se nemůžu dočkat projede mi hlavou ironická myšlenka.
"Ehm, ehm" odkašle si má pravá matka.
"A jé! Málem bych zapoměla!" otočí se čarobába s falešným zděšením k Christin.
"Nemůžeme dovolit aby si poletovala po světe obyčejných lidí s křídly" řekne můj otec drsným hlasem.
"Aha.. Jo, jasně" pozvdechne si Christin a se smutným výrazem se podívá na svá křídla. Jedno po druhém pohladí a pak řekne: "Budou mi chybět"
Čarobába jí podá skleničku s jakousi zlatavou tekutinou a ona jí do sebe hodí jako panáka. A potom její křídla zmizí, její vlasy přestanou tak moc zářit a ona vypadá jako malá, roztomilá, obyčejná holčička.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Ztrácí se Vám ponožky?

Ano!
Ne!

Komentáře

1 Lea Lea | 18. května 2015 v 20:49 | Reagovat

Jo jasně, já bych ti měla napsat koment a ty mě ne? Tě zakousnu :<
Ale je to super :D KOusek jsem už četla v rozepsaných abych se přiznala.. yay.
Počkat, pihy na obličeji jsou vada na kráse? Co?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama