Seznámení s Yogobélií část 2.

8. dubna 2015 v 19:44 | Lea |  Yogobélie (Lea)
Čauves! Nemám čas, ale to nevadí :D Teď mě docela psaní baví.
Doufám, že vás náš příběh zaujal (teda.. erm, můj) Ale i Ajdy píše svou verzi, pouze z jiného kontinentu ;)
Však ještě uvidíte, zatím to jsou jen plány OuO
Jezte sušenky! (Je to zdravé!)
Lea


Chvíli stojím na místě, a pak začínám hlasitě nadávat. Běžím k nejbližšímu stromu, do kterého jsem začala bušit. Odletělo z něho několik motýlů a pak ve velkém houfu něco, co mi připomínalo dušičky mrtvých. Spíš to teda byl nějaký zvláštní hmyz, víly nebo tak něco.
"Já chci pryč!" řvu a hystericky se drápu po tvářích. Jen jsem to hrála, ve skutečnosti bych se nepoškrábala, ale přesto se za mnou něco ohlíželo. Nevím, co to bylo.
Sedám si na zem se a trhám trs růžové trávy, která tady roste. Jen tak z nudy jsem si z ní dělám knír. Růžový knír, haha. Musím vypadat fakt vtipně.
Už ho chci zahodit, ale ucítím i jeho letmou vůni. Ta tráva nevoněla jako rosa a hlína, ani jako nějaké rostliny. Voněla jako žvýkačky.
Vstávám a prohrabuji si vlasy, uklidňuje mě to. Procházím se tou trávou a všímám ji mrňavých cest, rostlin. Bohužel si nemohu nevšímat ani malých, přiblblých sladkostí, co tu poletují. Čokolády a pudinky, ty mě štvou nejvíc. Pořád se chichotají a létají mi kolem hlavy. Nejradši bych je chytila a snědla.
"Milá paní!" volá za mnou něco, co mi připomínalo tu duši. Panebože.
"No, co chceš?" utrhuji se na to. Ono se to pouze mračí a nespokojeně kývá hlavou.
"Gýkám si, ge bych vás tu mohla provést. Vgak se vám tu líbí, ne? Myslíte si to." Na tváři se mi objeví ruměnec, ale ne z toho, že by mluvil pravdu. Myslím si úplný opak. Co je tohle za stvoření? Sice čte myšlenky, ale asi úplně naruby.
"Jak to mluvíte? Zníte úplně divně," začínám slušně, ale na jazyk se mi už derou sprostý slova. Držím se.
"Coge? Já mluvím úplně normálně, mogná vy byste si měla zajít k logopedovi. Obgas vám skoro vůbec nerozumím."
"To já také ne," mumlám si.
Rozhlížím se po krajině, připadá mi tak pustá. Jako nějaká divočina. Otáčím se zpět na toho ducha, ale už tam není.
"Je tu nějaká civilizace?" řvu z plna hrdla a dupnu si. Půda pode mnou se najednou otřásá, padám na zadek a couvám pryč. Ze země se vyoral podivný krtek, měl velké oči a maličké tlapky. Když ale otevřel pusu, byla plná hlíny. Ještě ji polykal, když na mě vrčel:
"Blbé garodějky. Copak nevíg, kde bydlíg!?"
Stále ustupuji a úsměv se mi trošku třese. Já nejsem žádná čarodějka!
"To si mě s někým pletete!" říkám a dělám, že bojovně vystrkuji bradu. Ale fakt jenom dělám.
Krtek se nahrbil a já uviděla jeho hladkou srst na zádech, jak se v ní leskne slunce.
"Běg na východ, odkud jsi přigla, děvegko. Já ug na ty vage vtipy neletím."
A zmizel ještě rychleji, než se objevil. Zbyl po něm temný, dlouhý tunel. Bála bych se tam spadnout. Snad nebyl masožravý.
Jdu teda tím směrem, kam mě poslal a cítím bezmocnost, která mi prolézá kostmi. Snad tam najdu někoho, kdo mi dá teplý čaj s cukrem a nějaký koláč.
Mezitím odháním tři sklenice mléka, která kolem mne dotěrně poletují a pořád se něčemu pošklebují. Nerozumím jim, ale zní to jako:

"Vetgelec!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sanecis Sanecis | 8. dubna 2015 v 20:09 | Reagovat

Moc pěkné :).Dělej je delší,prosím! Napínavý konec SUPER!

2 Ajdy Ajdy | 8. dubna 2015 v 20:13 | Reagovat

Létající pudink..? A byl ještě v prášku a nebo hotovej? :D

3 Brara Brara | 10. dubna 2015 v 7:58 | Reagovat

Jé, to je super. Ještě jsem nesnídala a dostala jsem z toho hlad :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama