Příběh Emily z Derasii

27. ledna 2015 v 23:02 | Lea |  Jednorázovky (Lea)
Přepsaná a opravená verze. Moje původní verze zde.
Enjoy :3

Narodila jsem se 19.ledna, když začínala doba draků. Doba, kdy lovci začali vylézat a mýtická stvoření ožívat z pouhých představ. Narodila jsem se ve vesnici, která dávno neměla existovat. Měla být vyhlazena před několika lety, protože byla hlavním zdrojem živlů a na tak maličkém území byl jejich výskyt až přeplněný. Je pravda, že náš počet se snížil na polovinu. Pět malých domů schovaných v hustém lese. Zakázané děti. A přesto jsem se narodila. Tady začal můj příběh.


Do svých čtyř let jsem nepoznala, jaké to je být venku z domu a dýchat svěží vzduch. Narodila jsem se v utajení a společnost mi dělala jen mlhová zvířátka, která mi vykouzlila máma. Její živel byl totiž mlha. Byla to milá žena a vždy byla mou oporou. Na zahradě nám pobíhaly ovce, ale já jsem nikdy necítila jejich kožešinku pod prsty. Teda pokud nepočítám tu, kterou jsem nosila na sobě a na které jsem spala.
V rohu ložnice byla má postel. Naskládaná hromada kožešinek přikrytá kůžemi. Tátu jsem potkávala málo, ale věděla jsem, že on živel jako jediný ve vesnici neovládá. Vždy, když přišli sousedi koupit vlnu, musela jsem se skrýt. Dříve to bylo pod postelí (kde jsem se tulila s mlžnou kočičkou) ale časem ji vystřídala skříň, kde mi zase svítila malá mlhová světluška. Ale byla jsem sama a neměla jsem žádnou společnost dětí, protože ty byly zakázané.
Zlom nastal v mých čtvrtých narozeninách. Jako dárek jsem nedostala nic a na chvíli jsem měla pocit, že na mě rodiče zapomněli. Pak mě ale táta vzal na ramena, vyšel po žebříku a já sledovala noční oblohu a vycházející měsíc. Chvíli jsem jen hleděla nahoru a vítr mi cuchal vlasy. Nadšeně jsem natáhla ruce vzhůru, jako bych se chtěla dotknout hvězd. Byly však moc daleko, ale najednou se zvedl vítr a já nadšeně vypískla. A pak jsem se začala smát.
Smála jsem se hlasitě, svým dětským a zvonivým hláskem. Otec mě rychle sundal dolů a zavřel okno, ale já se smála stejně. A nadšeně jsem si rukama hladila vlasy, jako bych ten pocit mohla vrátit. Všichni sousedi se k nám hned dostavili, jako by si to chtěli vysvětlit. A tak jsem vlastně poprvé začala existovat.
Po pár dnech se zjistilo, že sousedi hned odnaproti mají taky malého kluka, který byl ale o něco mladší než já. Měl hnědé, rozcuchané vlasy a hodně snědou pleť. Živé oči mu zářily a vynikal v boji s mečem. Ale my jsme nebyli sami. Úplně na kraji, ten nejchudší dům měl taky kluka, ale tomu už bylo šest a byl mnohem vyzáblejší než my, ale o to zase hbitější.
Po tomhle zjištění jsme byli najednou o mnoho bohatší a oblíbenější. Ten starý pár, jeden z nich nakonec ovládal element země a tím se odhalilo kouzlo jejich nekonečného obilí. Dostávali jsme víc chleba a kravské mléko od osiřelého pána, co bydlel sám, ale byl podstatně bohatší. A všechny rodiny si dávaly dárky navzájem a konečně ledy povolily. A to díky mně.
V šesti letech jsem konečně začala trénovat. Byla jsem jediná holka a tak jsem se snažila, aby si mě kluci víc vážili. Jako svoji nejoblíbenější disciplínu jsem si zvolila lukostřelbu a po zjištění, že mi to i jde jsem své šípy udělala přesné, díky proudům vzduchu, jejíž magii jsem si osvojila velmi brzy. Mladší kluk z naší party ovládal oheň a byl to malý šklíba, který u sebe pořád nosil dýku. Ten starší ovládal iluze a byl vychytralý, nejen protože byl o dva roky starší než já. Stejně jsme ale byly Skupina. Parta malých dětí, která se navzájem podporovala a soutěžila. Rodiče nás nikdy neprozradili a byli jsme takoví malí agenti. Vlastně jsem měla celkem dobré dětství. A to je dobře. Protože to je to málo dobrého, co mi zůstalo.
Od patnácti let jsem začala chodit na lov a občas jsem zakoupila nějakou látku nebo věci, které jsme si nedokázali obstarat. Takže to taky znamenalo, že jsem se musela trošku změnit - moje velmi dlouhé, kudrnaté a plavé vlasy lítaly na všechny strany a byly neupravené, takže jsem si je musela začít stahovat, nebo alespoň česat. Taky jsem obměnila šatník a místo přehozené kůže přes tělo a zavázané uzlem jsem dostala pořádné, pevné kožené kalhoty a bílé tričko, přes které jsem měla koženou vestu. Vzadu jsem měla toulec se šípy a luk, za opaskem dýku. Těchto věci jsem se odmítla vzdát a tak kazily představu o tom, jak jsem roztomilé děvčátko.
Jednou jsme musela nakoupit látku, protože došla. Šla jsem ještě večer, abych dorazila ráno. Obchody byly daleko ve městě otevřené pořád, pokud jste teda věděli, kde hledat. Cestou tam jsem skoro běžela a nevnímala okolí, takže mě mohl někdo přepadnout, no měla jsem štěstí. Ještě jsem nezmínila jeden důvod - měla jsem totiž šestnácté narozeniny a běžela jsem si pro svoji látku na své šaty - potřebovala jsem je nutně do města, abych nepůsobila tak nápadně. Ve městě jsem našla náš spolehlivý obchod, kde jsem koupila karmínově rudou látku a bílé krajky. Poděkovala jsem a vracela se. Měla jsem to zdarma, kvůli jedné věci, kterou jsem mu tam nechala. Byla to kouzelná mlha na zákazníky, s kterými jste obchodovali denně. Vracela jsem se domů a udivila se, že jsou na nebi ještě hvězdy. Cestou zpět jsem ale byla opatrnější, protože jsem měla drahou látku a věděla jsem, že v těch keřích jsou schované oči zlodějů, které nikdy nespí. Proto jsem se nakonec uchýlila na stromy a svižně se přesouvala z jednoho na druhý a byla jsem v bezpečí.
Pak jsem zaslechla křik. Zrychlila jsem, stejně jako můj tep. Běžela jsem po stromech, ale stále si dávala pozor na to, abych byla potichu. Zastavila se strom nad vesnicí. V dálce jsem spatřila několik lidí v temných pláštích a já poznala, kdo to je. Poznala jsem Anarovi lidi. Hledali nás už dlouhých sedmnáct let. A teď nás našli. Sevřelo se mi hrdlo, věděla jsem, proč tu byli. Před nějakou dobou někteří lidé zavrhli zvířecí podobu a ti museli být zabiti. My jsme byli jeden čas skrytí...
Potlačila jsem tichý vzlyk a ujistila se, že už jsou opravdu všichni pryč. Látku jsem nechala na stromě a lehce jako motýl seskočila na zem. Běžela jsem k nám domů, ale rodiče jsem našla mrtvé. Po zahradě zděšeně pobíhaly ovce a pár uteklo z ohrady na uličku. V rychlosti jsem prošla všechny domy - všude leželi jejich mrtví obyvatelé. Poznala jsem vzadu na tréninkovém placu pohozené tělo a spatřila snědého chlapce s rozcuchanými vlasy s dýkou v břiše. Rozbrečela jsem se. Pravděpodobně se bránil.
Měla jsem narozeniny. Byla jsem na pár okamžiků šťastná. A teď.. teď.. zavřela jsem oči, lehla si do prachu a ve své zoufalosti jsem usnula.
Probudila jsem se za svítání a popravdě jsem měla štěstí, že se do vesnice nikdo nevrátil. I když by mě mohli klidně považovat za mrtvou, pokud by si teda nevšimli, že dýchám. Rychle jsem vstala a chystala se k odchodu, protože jsem věděla, že se vrátí. Běžela jsem do lesa a vyšvihla se na stromy. Neohlížela se, protože už tak mě bolelo u srdce. Musela jsem zmizet. Nikdo nesměl zjistit, že někdo přežil.
Příští dva roky jsem strávila sama a poprvé v sobě objevila svou zvířecí podobu. Přes den jsem se procházela ve městě Ber po trzích a prohlížela si nejrůznější jídlo a šperky. Nic jsem si však nekupovala a těsně před zavíráním bran jsem utekla zase zpět do lesů. Nouzi o jídlo jsem neměla, protože jsem byla výborný lukostřelec a oheň jsem rozdělat uměla. Horší se pak už ale bylo se s ohněm skrývat.
Rodiče mi vždy říkali, že v lese žijí osamocení odlaci. Někteří dobří a pár zlých, ale že se nikomu nedá věřit a že v jádru jsou stejní. Stále jsem se řídila jejich radami a pohybovala se po stromech. Někdy mi však přišlo, že jsem zahlédla tiché šustění v keřích a lesk zvířecí srsti v odrazu jezera. Nikdy jsem se neodvážila jít do hlubokého lesa. Ale jakmile jsem se začala častěji měnit do své zvířecí podoby (s potěšením jsem zjistila, že je to bílá chlupatá kočka s hnědýma očima, přesně jako mám já) mě stále víc ovládalo nutkání se tam vydat.
Po čase jsem zjistila, že na mé lidské podobě se poznamenaly jisté zvířecí rysy. Zorničky mám menší a lehce protáhlé, i když stále lidské. Vlasy se mi ještě víc zvlnily až to jsou spíš takové prstýnky. Kůže mi trochu zbledla, stejně jako mé vlasy, které byly dříve platinově blond a teď to vypadalo, jako bych k nim přidala bílou barvu a zředila jejich odstín. Ale jinak jsem si byla celkem podobná.
Nakonec jsem už neovládla své vnitřní nutkání vyjít do lesa a místo své denní návštěvy města Ber jsem přeskočila na pár neznámých stromů a mířila si to do lesa.
Cestou jsem zjistila, že tu jsou stromy blíž u sebe a jsou tu vyšlapané stezky, i když se nezdálo, že jsou od zvěře. Byla jsem co nejtišší jsem dokázala a myslím, že mě nikdo ani necítil. Potkala jsem malou, tříčlennou skupinu, kde byli dva muži a vedle nohou jim šel černý husky. Mluvili tiše a stále se rozhlíželi kolem, jestli je někdo nesleduje, ale mě si nevšimli. Jen ten pes nedůvěřivě koukal mým směrem, jako by mě cítil, ale nemohl najít. Alespoň jsem měla čas si je prohlédnout.
Ten první byl celkem svalnatý a měl husté, hnědé vlasy, které mu ke konci zrzly. Do obličeje jsem mu neviděla, ale byl snědší a čistá košile ani nebyla zaprášená, nebo roztrhaná.. což se o mém oblečení říct nedalo.
Ten druhý byl o něco menší. Měl hnědočerné vlasy a modré oči, byl hubenější a mnohem míň opálený. Působil však energeticky.
Husky seděl a odpočíval, jeho černá srst se leskla a modré oči pečlivě prohledávaly každý kout. Rozhodla jsem se seskočit, i když mi mozek v hlavě křičel, že to není správné rozhodnutí.
Jakmile jsem dopadla na zem, všichni tři se doslova naježili a obrátili se. Jeden z nich vytasil dýku a druhý ke mě přišel blíž.
"Ahoj! Neublížím vám," začala jsem, ale vypadalo to, že mi moc nevěřili.
"Pro koho špehuješ?" zeptal se ten blíž a já s leknutím zjistila, že má podobně hnědé oči jako já, jen zorničky má víc protažené. Na obličeji měl pár pih. Možná jsem zírala moc blbě, protože se mě zeptal ještě jednou.
"Já jsem na straně dobra," řekla jsem a opřela se o strom. "Ahoj! A co vy?" Koukali na sebe jako na blbé, jako bych se chovala úplně jinak, než lidi tady. Přišel ke mě ten pes a očuchal mě, podezíravě si mě prohlédl a já ho pohladila po hlavě.
"Tak fajn," povzdechl si ten vzadu a přešel ke mě. Podal mi ruku a trošku nohou odsunul huskyho, který ho probodl pohledem. "Já jsem James,"
"Emily," odpověděla jsme mu s úsměvem a potřásla mu s napřaženou rukou. Prohlédla jsem si ho, ale přišel mi úplně normální.
"Odkud jsi? Sem moc obyčejných lidí nechodí," trošku uraženě jsem stáhla svou ruku stranou.
"Jsem prostě Emily," řekla jsem. "Emily z Derasii," Nečekala jsem to ticho, které následovalo.
" Derasii? Ale to není možné. Je už přes 18 let pryč, stejně jako všichni lidé v ní," Odfrkla jsem si. "Jo jasně. Kecy. Vypadám jako mrtvá?" Ušklíbla jsem se. "Doopravdy je pryč jen dva roky."
"Děti byli v té oblasti zakázané a ty nevypadáš na 30 let a ani na nějakou dobrou bojovnici. Já jsem Tigris," Podal mi ruku, ale já jsem jí odstrčila. Byla jsem moc uražená, za tu krátkou dobu.
"Hm." Poklekla jsem si místo toho k tomu psovi. "Jak se jmenuje?"
"Esmer," řekla James a zasmál se. Bylo hezké vědět, že už zase nezmění téma. "Je to taky člověk, ale upřednostňuje zvířecí podobu. Žila roky s vlčí smečkou, ale pak jsem jí našel já a nedovolil jí utéct. Bohužel, asi se ti v lidské podobě neukáže. Mám pocit, že je to kvůli tomu živlu, který ovládá, nebo vlastně neovládá, ale dává si za vinu jeho účinky, i když nic nedělá," V ten moment to na mě bylo moc složité. Moc dobře jsem věděla, že sama taky ovládám živel a umím se měnit na zvíře a tihle tři vypadali, že oni taky.
"A v jaké zvíře se měníte a jaký živel ovládáte?" zeptala jsem se směle. Vypadalo to, že už mi ale celkem věří a první se ozval Tigris:
"Tygr, léčivé schopnosti," řekl bez obalu a sebral ze země pár drobných věcí a dal si je do kapsy. James se jen usmál.
"Já na jelena a ovládám život, ale nic mega to není," řekl a mrkl na mě, tak jsem na chvíli odvrátila pohled. "A co ty?"
"No-" zarazila jsem se a nevěděla, jestli jim to mám říct. Když na mě James koukl, rychle jsem řekla:
"Bílá kočka a vzduch," pokrčila jsem rameny, jako by to bylo samozřejmost.
Esmer v tu chvíli radostně štěkla a James se na ni trochu polekaně podíval.
"Hm.." řekl, když jí pohladil po hlavě a ona vesele vyplázla jazyk.
"Je zvířetem víc než člověkem?" zeptala jsem se, když jsem na ni chvíli hleděla a prohlížela si její oči.
V tom se mi před očima změnila na člověka. Její oči byly překvapivě lidské a rudé vlasy jí padaly do obličeje. Trošku se pousmála a odkašlala si, jako by se chystala promluvit.
"Je vás víc?" řekla jenom a oči jí zářily, jako by právě mohla splnit svůj životní cíl.
Pochopila jsem, co tím myslela, ale smutně jsem zavrtěla hlavou.
"Všichni ostatní z vesnice jsou mrtví. Nezbyl nikdo, natož někdo s hlavním živlem." Esmer posmutněla a hlavu sklonila k mému uchu. Cítila jsem její horký dech a trošku jsem se odtáhla, ale ona přišla zase blíž a pošeptala mi do ucha jen dvě slova:
"Najdi je," Rychle se odtáhla pryč a až teď jsem si všimla tenkých černých pramínků v jejích vlasech. Usmála se, ale pak se otočila a sedla si za strom, kde jsem ji neviděla.
A tak jsem se seznámila s těmito třemi lidmi, kteří pak vlastně byli jediní, s kterými jsem se potkávala. Teda až do jedné chvíle.
Po dlouhé době jsem narazila na několikačlennou skupinu, málem jsem se leknutím prozradila a spadla ze stromu. Pozorovala jsem je, ale když jsem přišla na to, kým doopravdy jsou, bylo už pozdě.
"Ale my jsme na zlé straně!" řekl nepřátelsky jede z nich a já se snažila vtipkovat.
"Přestaň, nebo tě zabijeme," zavrčela druhá a já se pomalu stahovala. Bohužel jsem nevěděla, že jsem rozpoutala první válku mezi zlem a dobrem.. pokud jsem teda byla dobro. Nakonec, když jsem byla v nesnázích a ta jedna z holek do mě pouštěla elektrický proud (trochu jsem jí naštvala) přiběhl nějaký tygr a ochránil mě. Nebo takový teda určitě tygr. Byl to Tigris. Pod ním jsem se schoulila a přeměnila na kočku a pak rychle i s ním utekla. Mezitím se k boji ale připletly i další tři holky, později jsem zjistila, že je to Sandstar, Isa a Sammy. Když nás pak všechny přepsali na zlou stranu, u mě se jim to nějak nevydařilo a dostala jsem se z toho. Utekla jsem spolu s Tigrisem.
Po dalším těžkém boji, kdy se na nebi objevila zář, všichni začali být dlaky. Napůl člověk, napůl zvíře. Po chvíli se Shenay rozhodla, že si vytvoří svého draka a tak vznikla Wind. Spojení tří živlů, třetí drak a první dračice. Pak všichni tvořili svého draka, stejně jako Mal a Tigris.. to bylo naposledy co jsem ho viděla.
A tak můj život běžel, dny se tam měnily, nikdy jsi nevěděla, co se stane zítra. Ztratila jsem hodně lidí a spousty jich potkala.
Spolu s Jamesem a Esmer jsme stvořili tajnou organizaci, kam jsme pozvali ještě pár důvěrných lidí. Ale po vraždě dvou z nich a unesení Karlie a Kessie jsme se nadobro rozpadli.
Všechny tyhle vzpomínky mi běžely hlavou a já se lehce zamyšleně pohladila po vlasech. Vyndala jsem si z opasku nůž a posadila se. Měla jsem dlouhé vlasy, až pod zadek - pokud vím, nikdy jsem si je nekrátila. Přesto byly krásné a konečky nebyly roztřepené. Rychlým, vycvičeným gestem jsem jednou rukou vzala všechny vlasy a dala si je na jedno rameno. Vzala jsem nůž a těsně u hlavy si je začala přeřezávat. Připadalo mi, že jsou ještě světlejší než obvykle. Odřízla jsem si své vlasy a všechny popadaly na zem. Ten zbytek co zůstal na hlavě měl v sobě zuby, ale konečky rychle utvořily prstýnky a nešlo to poznat.
Byla to jako nějaká magická čára, překročení toho, co všechno se stalo. Nějaký nový začátek…
Emily se nadechla a tiše vydechla. Zvedla pohled k nebi a zaťala zuby. Řekl mi, zůstaň taková, jakás byla. Zůstanu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaký je tady podle tebe lepší admin?

Ajdy
Lea

Komentáře

1 Ajdy Ajdy | 29. ledna 2015 v 21:47 | Reagovat

Je to celkem dobré.. ale.. přijde mi, že je tam moc jmen.. které to trochu komplikujou.. Myslím, že si to přepsala dost dobře.. až na to, že tam je "takže" dvakrát za sebou.. příběh sám o sobě je zajímavý, chtělo by to další díl.. Ale Leo! Probůh tak dlouhý? :D já píšu krátký kapitoly ty dlouhý.. kdybys to dala na dva díly,  nic by se nestalo! :D

2 Lea Lea | 29. ledna 2015 v 21:51 | Reagovat

[1]: Stalo by se toho hodně :( nemám ráda dvě kapitoly.. navíc to je jednorázovka, víš? xD Dál se její život zatím nedostal (v textovce :D)
Jména byla hlavně pro odlačáky a taky pro mě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama