Není propast jako propast - úvod

18. října 2014 v 7:12 | Lea |  Není propast jako propast (Lea)
Ajdy.. ty mít pět komentářu a já ani jeden.. ....
:DDD
Okej, příběh je o holce, která je trošku (trošililinku C:) podle mě :D
Úvody můžou být krátké! C:
Lea

Píp, píp, píp.
Blbý budík. Já tak nesnáším budíky! Líně jsem otevřela oči a jednou rukou si nahmatala hlavu. Druhou jsem praštila do budíku, který najednou vydal nějaký zvuk. Přirovnala jsem to ke křupnutí plastu.
"Né," zamumlala jsem sama pro sebe. "Já budu muset kupovat novej," převalila jsem se na bok, ale ucítila kraj postele. Ještě v polospánku jsem sebou praštila o tvrdou zem. Rychle jsem zvedla hlavu, poplašeně se rozhlédla. Nikdo tu nebyl.
"Au," kníkla jsem se spožděním a vymotala se z deky, v které jsem byla zabalená jako housenka. Moje nohy šly úplně samy, tak jak byly naučené, nejdřív do koupelny. Ruce úplně automaticky šáhly po kohoutku. Polila jsem si ledovou vodou obličej, ale stále se mi chtělo spát. Achjo, doufám že neusnu jako minule.. Vzala jsem hřeben a začala si česat vlasy. Myšlenky se mi začaly urovnávat a myšlenky ze snu ztrácet. Už nikdy nechci vidět masožravé veverky, fuj. Kriticky jsem si výsledek prohlédla v zrcadle. Zjistila jsem, že jsem se spíš ještě víc zacuchala a tak jsem toho nechala a vlasy si jen prohrábla.
Měla jsem je kratší, kudrnaté a modré. Teda, ne že bych měla přírodně modré vlasy, ale měla jsem zálibu v netradičních barvách. Navíc mi to slušelo.
Dokolíbala jsem se do pokoje a hodila na sebe nejbližší oblečení, které nebylo pyžamo. Občas se mi totiž stalo, že jsem si pyžamo svlíkla a pak si ho zase oblékla. Po ránu jsem hodně divná.
Když jsem se konečně probrala z ranního transu, mohla jsem dojít do koupelny a namalovat se. Je mi už patnáct let, já vím, velká holka. Řasenka mi vypadla z rukou a zamazala umyvadlo.
Já to umývat nebudu.. Utřela jsem to ledabyle ručníkem, na kterém teď byla černý skvrna.
"No nic," pPokrčila jsem nad tím rameny a dál se malovala. Nakonec jsem se vzhlédla v zrcadle. Jedovatě zelené třčško s krátkými ramínky a fialovou kytičkou působilo dost.. divně. Naštěstí vytahané džíny k tomu stylu seděly. Kriticky jsem si prohlédla svůj špek. Mírně propadlé tváře dělaly dojem kostry, menší hákovitý nos byl naštěstí nepříliš nápadný. Plné rty jsem měla popraskané, moc nepiju. Jediné, co se mi na sobě líbilo byly moje oči. Všichni mi je chválili, to bude asi tím, že nic jiného chválit nemůžou. Byly zářivě zelené. Ne ta hnusná, smíchané zelená, které se zelené nedalo říkat. Byla to hezká zelená, taková trošku světle temperová. Vévodila mému obličeji. A to bylo tak vše.
Povzdechla jsem si a přehodila si batoh, v kterém už bylo vše nachystané, přes rameno. Máma byla vážně důsledná. Ještě jsem naposledy došla do kuchyně a podívala se do ledničky. Nenašla jsem žádnou změnu a tak jsem si spokojeně ukradla jednu sušenku ze špajzu a vydala se do školy. Myslela jsem, že to bude normální den..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ajdy Ajdy | 18. října 2014 v 22:09 | Reagovat

Hah, nesmutni :D Však jich máš na svém blogu dost :))
Začíná to fajn :D
Věta: Myslela jsem si, že to bude normální den" Taky ji v textech děsně ráda používám ! :3 :DD

2 Niky Niky | 25. října 2014 v 20:48 | Reagovat

Modré vlasy :3... a zelené oči :3... slintám :DD.
Vše vypadá vážně zajímavě :). A to s tím pyžamem se mi už taky párkrát stalo :DD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama